Častokrát jsem v různých článcích o amerických MINISTRY četl názory, že jejich první dvě desky za moc nestojí a že v porovnání s pozdější tvorbou představují bezvýznamnou a úsměvnou historku opatřenou obligátním nápisem „Každý nějak začínáme“. Koneckonců se k těmto počátkům nehlásila ani kapela samotná, jež jako své skutečné první album označila až to z roku 1988 - „The Land Of Rape And Honey“.

Jsem však čím dál více přesvědčen o tom, že ani tento předěl ve tvorbě těchto dnes již zasloužilých umělců nepřišel jen tak z ničeho nic. Paralely s předchozí deskou „Twitch“ jsou totiž i navzdory silné inklinaci ke kovové muzice stále více než zjevné.

Začátkem osmdesátých let však byla situace ještě diametrálně odlišná. Hranice mezi elektronickou a metalovou scénou byly neprostupné jako korejská demarkační linie a stejně tak byly nepředstavitelné i jakékoliv fúze mezi tehdy vzájemně si natolik cizími hudebními světy. Al Jourgensem se na počátku své hudební kariéry nejdříve přiklonil k jemným klávesám, doufajíc, že dokáže prorazit na poli tehdy bouřlivě se formující post-punkové a na ní navazující synthpopové scény. Toto se nakonec příliš nepovedlo, byť například singl „Revenge“ z debutové nahrávky „With Sympathy“ (1983) se dočkal i rotace na MTV a, ruku na srdce, horší než většina dobové produkce to tedy rozhodně nebylo.

Následující deska „Twitch“ z roku 1986 už pootevřela vrata temnotě a sebejistě nasedla na tehdy rozjíždějící se rychlík zvaný EBM. Právě tady se tvořily zárodky těch velikých věcí, které vrcholily na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let a které protlačily skupinu do čelních stylotvorných pozic. Tyto fakty jsou už notoricky známé a přesto cesta, kterou MINISTRY dokázali od svých počátků urazit, nepřestává fascinovat a to bez ohledu na to, jestli je vám jejich aktuální počínání po chuti či nikoliv.

Šok způsobený třetí deskou MINISTRY „The Land Of Rape And Honey“ je nedílnou a nesmírně důležitou součástí této fascinace, neboť takovou dávku nekontrolované syrovosti a agresivity čekal asi jen málokdo. I navzdory tomu, že se určité zhutnění tvorby dalo díky předchozímu vývoji odhadnout, sotvakdo dokázal předpovědět, že ten doposud hravý, občas štěkající, ale jinak víceméně hodný psík bude kousat se zuřivostí hladové šelmy.

Úvodní 3 skladby tvoří společně natolik intenzivní celek, až to vyráží dech i dnes, po třiceti letech a dávno posunutých hranicích vnímání hudebního extrému. Ta nejumírněnější z nich, úvodní „Stigmata“, hned zkraje přináší prvek ve tvorbě Američanů doposud neslyšený – elektrickou kytaru. Pravda, tato má daleko do živelnosti zvuku metalových kapel, zato je záměrně zbavena jakékoliv živé tkáně a produkčně nastavena do nelidsky znějícího syntetického hoblování. Učiněné industriální šílenství propuká však vzápětí, s úvodními tóny skladby následující.

Je „The Missing“ výkřik šílence, poslední agónie před smrtelnou křečí anebo jen neovladatelná reakce neurotického psychopata? Povšechně zuřivá a primitivním barbarstvím sršící téměř tříminutová nakládačka dala už jasně na srozuměnou, že s čistou elektronikou, natož se synthpopem je definitivní konec. Jourgensonovo nepříčetné řvaní navíc výmluvně demonstruje okouzlení kulturou tehdejších drsných metalových hošíků, vymezujících se proti všemu a všem.

Napětí ještě více zahuštěné následující thrashující jízdou „Deity“ však mírní návrat do hájemství EBM, který symbolizují skladby jako „Golden Dawn“, „Destruction“ či exotickým blízkovýchodním nádechem prodchnuta „Hizbollah“. V těchto momentech se kormidlo otáčí zpět do minulosti, leč celkově stále hutný zvuk a navracející se přítomnost kytar jasně deklarují překročení bodu, z něhož není návratu.

Zničující intenzita z úvodu poté přeci jen znatelně polevuje, nikoliv však napětí a dynamika. Po zuřivém záchvatu zůstává kůlnička na dříví, ale zároveň přichází i jistá forma úlevy a vydechnutí. Nicméně to beztak žádná selanka není ani teď. Atmosféra strojové odlidštěnosti, chladu a odtažitosti je všudypřítomná a Jourgensenovo zoufalé volání o pomoc nemá odvahu nikdo vyslyšet („The Land Of Rape And Honey“).

Závěr alba jakoby lehce prozrazoval jistou ztrátu odvahy jít dál anebo přinejmenším rozvíjet jeho našlapaný úvod. MINISTRY to opět zkouší s čistokrevnou elektronikou („Flashback“, „Abortive“), jako kdyby se sami zalekli bestie, jež však již byla jími samotnými nenávratně vypuštěna z klece. Nic to však neměnilo na faktu, že Al Jourgensen a spol. ochutnali ovoce ze svého stromu poznání. Ovoce, které bylo natolik lákavé, že jim umožnilo hned následující rok vytvořit vynikajícího následovníka „The Mind Is A Terrible Think To Taste“, který šel ve všech ohledech mnohem dál a definitivně vysloužil kapele přívlastek metalová. „The Land Of Rape And Honey“ tak kromě svých nesporných kvalit zůstává především inicializačním rituálem MINISTRY do světa tvrdé muziky. Rituálem, který tento mladík zvládnul velmi dobře a vysloužil si tak uvedení do lákavého a bouřlivým vývojem procházejícího universa metalové hudby. Tehdy ještě ani on sám netušil, jak výrazně mu bude umožněno tento proces ovlivňovat.